Poděkování za oslavy 70 let pracoviště Březejc

Za Centrum Kociánka, pracoviště Březejc Marie Doležalová

Jak šel život na Březejci od vzniku po současnost nás svým milým slovem provedla

paní PaedDr. Eva Kočí Valová – nyní i pro Vás k přečtení.

„Dámy a pánové, vážení hosté, přátelé, milí žáci, uživatelé, všichni, kteří jste dnes tady s námi,

vítám Vás na Březejci. Dnes je to náš oslavenec – vzrostlý, mohutný, celý v gala, skromně stojící opodál silnice, krásný svojí moudrostí, nadhledem a především dobrou vůlí a laskavostí.

Vždyť ten, kdo na druhé myslí víc než na sebe, kdo je připraven ku pomoci slabším, kdo je oporou pro ty, kteří potřebují pochopení a vlídnost, je vzácností, darem a požehnáním pro náš život. A to tedy náš oslavenec je, a se vším všudy.

Svým věkem zkrásněl, dozrál, našel si své místo pod sluncem a stal se hřejivým sluníčkem pro ty, kteří by jinak stáli opodál všech samozřejmých životních běžností.

A že mu to dnes sluší! Žádná beznadějná nemohoucnost, ale švihák se vším všudy. A neustále ve společnosti mladých, nadýchán čerstvého vysočanského povětří, posílen čistou vodou z kamenitého srdce Vrchoviny, svěží a ve formě nebývalé křepkosti. A přitom je mu 70 a stále ho to baví – Březejc – dětské středisko, základní a střední škola, pracoviště Centra Kociánka. Pro meziříčské a okolní obce „náš Březejc“ a my pro něj „jeho přátelé i zaměstnanci.“

A jak je to s narozením našeho oslavence?

Díky českým krajanům žijícím v Americe, pod vedením pana Adolfa Kačera, pracovníka Českého národního sdružení, byla uspořádána sbírka na výstavbu ozdravného zařízení, kde by mohly pobývat děti, které utrpěly těžké úrazy ve 2. Světové válce a děti s prodělanou obrnou. Vybranou lokalitou pro výstavbu se stala ozdravující krása Vysočiny a místem rovinatá plošina mezi Velkým Meziříčím a Ořechovem umožňující bezproblémový pohyb v přírodě i pro vozíčkáře. Psal se rok 1952. Prvním vedoucím spravujícím Březejc až do roku 1985, tedy plných 33 let, byl pan Jaroslav Liška.

Zpočátku, do roku 1954, bylo středisko využívané pouze v letních měsících k ozdravnému pobytu postižených dětí Kociánky. V roce 1954 byl zahájen celoroční provoz a otevřena základní škola. A děti z Kociánky začaly na Březejc jezdit celoročně, střídaly se po 4 až 6 týdnech. Složení klientely se měnilo, přibylo kombinovaných postižení, a tudíž od roku 1980 začala činnost zvláštní školy.

V letech 1985 – 95, kdy byl vedoucím střediska RNDr. Petr Vaverka, došlo k dalšímu zvelebování a ke změnám. Vzdělávání bylo rozšířeno o studium na speciální rodinné škole, letní pobyty byly zpříjemněny o možnost koupání v novém bazénu a kapacita se rozšířila o vystavěný pavilon.

V roce 2000, za vedení paní Věry Nestrašilové, začaly stavební úpravy vedoucí k přebudování pokojů, byla provedena růdní vestavba se zřízením víceúčelového ateliéru a velice zásadní a přínosnou úpravou byla plynofikace.

Pod vedením Mgr. Miroslava Štěpánka bylo následně na Březejci několik desítek klientů, uživatelů sociální služby „Týdenní stacionář“ a „Denní stacionář“, kteří se vzdělávali nebo si osvojovali pracovní návyky v zácvikových kurzech.

V současnosti stojí v čele pracoviště Březejc pod Centrem Kociánka paní Bc. Marie Doležalová. Areál prošel stavebními úpravami, rekonstrukcemi, dostavbami; dostal novou nejen fasádu, ale i novou tvář. A jak se zde žije dnes? Denní a týdenní stacionář, terapeutické dílny, odlehčovací služba…. Snad není třeba slov a popisů; uslyšíte pěvecké vystoupení žáků ZŠ a SŠ Březejc a také vystoupení uživatelů Centra Kociánka pracoviště Březejc. Kam oko pohlédne, setkává se s drobnými plastikami a originální keramikou březejcských. A co výtvarné artefakty textilní a jiné? Radost pohledět! Za tím vším je obětavá práce zaměstnanců a především láska. Láska k člověku. Vždyť „svět smysl má jen skrze člověka, jen skrz něj láme se kletba odvěká“.

Tak se zpívá v prastaré písni a je v těchto slovech nejhlubší podstata veškerého lidského snažení. V půlce 90. let jsme sem na Březejc jezdili se studenty velkomeziříčského gymnázia, přidali se i naši absolventi a jejich přátelé z Pedagogické fakulty MU v Brně studující výtvarný obor. Vytvářeli jsme zde desítky metrů nástěnných maleb. A setkáni studentů s dětmi zde pobývajícími bylo nezapomenutelné. Nejen pro mě, ale především pro děti zdejší i gymnaziální. Společně tvořily – obohaceny vzájemností a porozuměním. Pochopily svoje světy skrze životy těch ostatních. Vznikla zde přátelství neuvěřitelných hodnot; s Ivanem Šivečkem, který se následně stal mluvčím vozíčkářů v Brně, jsme jezdívali do kina, brávali ho do svých domovů ke krásným návštěvám plným diskuzí, četby a dialogů. Nikdy bych za katedrou nemohla svým studentům předat to, co pochopili a získali do života zde, na Březejci. Že jediný pevný základ tvoří lidská vzájemnost, přejícnost a láska.

Snad tedy náruč zdejší madony je symbolem tím nejpřiléhavějším. Snad lidská náruč pojme všechny třebné, snad lidská náruč nalezne svoji dominantu , snad lidská náruč nezapomene na laskavé objímání. Ne snad, určitě nezapomene. Vždyť Březejc to dokazuje už 7 desetiletí!

Tak ať oslavenci slouží zdraví, neutuchá elán, zůstává chuť do práce a raduje se z nás. Pak budeme mít tu skutečnou radost i my. Všem děkuji a přeji radostné odpoledne!“