11.07.2016 | Autor: Centrum Kociánka

Hiporehabilitační oddělení, zookoutek, farma?

„Víte, ono není důležité,  jak se určité místo pojmenuje,  zda je to zvířecí farma, oddělení hiporehabilitace nebo třeba zookoutek. Mnohem důležitější je, proč na to místo rádi chodíme, co nám přináší a čím nás obohacuje. Obyčejné a prosté věci jsou v životě ty nejcennější. A ta nejdůležitější z nich je lidská práce. Přináší nám uspokojení, finanční ohodnocení, seberealizaci, zábavu, nové kolegy a přátele, společnou řeč, vyplnění volného času, fyzickou i duševní aktivitu, celkově rozvíjí naši osobnost a další a další aspekty, které dávají životu smysl.

Práce se zvířaty a zvláště se zvířaty jako jsou koně, je velmi náročná, jak po stránce fyzické, tak po stránce psychické. A v interakci se sedmisetkilovým zvířetem se oplatí být fyzicky zdatný, ale i předvídavý a přemýšlivý. Také je to práce těžká a špinavá, v zimě, v létě, za sucha i za deště, v pátky i svátky, ve dne v noci, ve zdraví i při nemoci a přes to všechno jsme tady nesmírně rádi. Není totiž nic krásnějšího než pohled do hluboké studánky, která se zrcadlí v oku koně, vnímat jejich vůni a v pravou chvíli přijmout jejich nabídku přátelství, která je projevem jejich absolutní důvěry. Pokud se vám toto podaří, získáte něco velmi cenného, něco ve vás se stává součástí nespoutané přírody,  jiného živočišného druhu. Stáváte se Jiříkem, který ochutnal zakázaného hada a dokázal porozumět řeči zvířat. A to je zřejmě ten důvod, proč jsou tady naši klienti a kamarádi tak rádi,“ říká Martina Kotasová, která společně se svými kolegyněmi dala šanci jedné dívce a čtyřem chlapcům z Centra Kociánka.

„Obyčejná práce v podání neobyčejných lidí, přitom pomáhá na hiporehabilitaci každý den. Není totiž jediné setkání, při kterém bychom v rámci projektu „Otevřená Kociánka – integrační projekt“, kdy poznáváme jednotlivé krásy areálu, nenavštívili i zvířecí farmu, jež je jeho neodmyslitelnou součástí. Děti z dětských domovů, diagnostických ústavů, výchovných ústavů i žáci základních a středních škol se zde dostanou do bezprostřední blízkosti samotných zvířat. Zároveň však také zjistí,  jak takové zvíře dokáže člověku s handicapem pomoci při rehabilitaci. Jak citlivě a mnohem lépe nežli člověk dokáže zvíře, ať už se jedná kupříkladu o koně při hipoterapii, či jiné zvíře, rozpoznat různorodost potřeb každého takovéhoto člověka. Zvířata v kombinaci s terapeuty díky tomu každý den pomáhají uživatelům Centra Kociánka.

Součástí hiporehabilitace jsou kromě již zmíněných terapeutů, také kamarádi s různým postižením. Jejich práce možná není na první pohled vidět a spoustě lidem může přijít „obyčejná.“ Je však neméně důležitá. Každý den se totiž pečlivě a s láskou starají o zvířata, aby se měli co nejlépe a bylo o ně řádně postaráno. Jen díky tomu, pak dokážou zvířata plnohodnotně den co den pomáhat nejrůznějšími formami lidem s různým postižením. My jsme se rozhodli těmto lidem alespoň touto cestou poděkovat a dát jim prostor, aby pohovořili o sobě, o své lásce ke zvířatům i o tom, co je baví.

Jedním z kvinteta zpovídaných byl Luboš JAMBOR. Luboš se stará o všechna zvířata. Nejčastěji má však na starosti koně, jenž má jméno Lešek. „Leška čistím a hřebelcuju ho,“ hlásí Luboš hrdě hned na úvod povídání. Lešek byl v dřívějších dobách tažným koněm, vyznačuje se svou trpělivostí, právě proto se hodí na hipoterapii. „Je taky hodně velkej, proto musím dávat pozor při čištění, aby mi nešlápl na nohu,“ připomíná Luboš váhu koně, která může mít bez problémů i přes půl tuny. „Při čištění je důležitý postup. Vždycky začínám hlavou, přes záda, pokračuju pod bříškem a končím u ocasu,“ vyjmenovává již zažitý postup při čištění hnědáka Leška. Luboš takto popisuje svou práci každý den i výše uvedeným návštěvám z jednotlivých cílových skupin, které do Centra Kociánka zavítají. „Pomáháme tím sobě a zároveň se od nás dozvědí něco zajímavého,“ zakončuje povídání nejen o sobě Luboš.

V partě, která pomáhá každý den s prací ze zvířaty, je rovněž dáma. Jmenuje se Martina JANOUŠKOVÁ. Co se týče péče o zvířata, zvládá se postarat o ta menšího i většího vzrůstu. „Starám se o králíky, ptáčky, morčátka,“ vyjmenovává část členů zvířecí rodinky, která jí projde pod rukama. „Teď se nám před pár dny narodilo morčátko,“ připomíná další přírůstek. Zatímco Luboš má pod palcem Leška,  Martina se stará o koníka jménem Vikin Lucky Boy. Mezi její tradiční nástroje, které používá na čištění koně je hřbilko. „Krouživými pohyby,  z vršku dolů ho vykartáčuju, na ocas a hřívu je potřeba zase tvrdší kartáč,“ říká žena, které se život změnil před šesti lety, kdy jí náhle potkala cévní mozková příhoda. I přes tuto hříčku osudu, se Martina zvládá se vším statečně vypořádat, k čemuž jí dopomáhá kromě rodiny, rovněž práce se zvířaty. „Doma máme pro změnu pejska. Je to fenka yorkshira a jmenuje se Peggynka,“ myslí na svého domácího mazlíčka, s nímž absolvovala už nemálo soutěží, v nichž bylo zapotřebí udělat správný postoj či správně chodit dokolečka. „Peggyinka se dvakrát umístila čtvrtá. Ve Slavkově ale, obsadila první místo,“ hlásí pyšně.

Také Kamil SMÍŠEK – další to muž, jehož najdete zrovna tam, kde to zdejší zvířata nejvíce potřebují. „Já se starám o naše kozy Lejlu, Šejlu a Dejlu, Storma, což je kůň a Berýska, to je zase malý poník nebo prasátka Růženka a Lajlinka,“ rekapituluje zvířecí harém. Neplete si třeba Kamil prasečí dvojičku? „Ne, nepletu, protože Růženka má v uších náušnice,“ našel jeden z rozlišovacích prvků. „Kromě povídání, drbání a lásky se starám o vykydání boxů,“ povídá se zaujetím o své práci. Kromě prasečích slečen, jsou v Centru Kociánka dvě pánské prasečí legendy Tonda a Hubert. „Hubertovi je 13 let a před pár lety nám málem umřel. Naštěstí se z toho dostal. Také proto, že jsme se u něj střídali a byli s ním,“ má jasno o tom, co mu pomohlo zachránit život.

Rostislav TESAŘ a Tomáš JANÍČEK jsou součástí zvířecí farmy zatím nejkratší dobu. Prvně jmenovaný je součástí zvířecí farmy něco málo přes rok, jeho kolega na odfajfkování prvního roku teprve čeká. Oba dělají, co je právě potřeba a jsou tam, kde jsou zrovna nejvíce platní. „Já vozím třeba seno nebo trávu na kolečkách,“ rozhovoří se Rosťa. „Dřív jsem byl na počítačích a učil se s Excelem, ale u zvířat mě to baví víc,“ má jasno Rosťa. Jeho souputník Tomáš se na hipoterapii rozkoukává.  „Pomáhám s nošením vody nebo hřebelcuju Leška. Rád si s ním povídám,  je to důležitý, proto, aby poznal, že jsem to já,“ zakončuje Tomáš povídání, v němž jsme vám představili pětici pracantů.

Pracantů, kteří dělají práci s láskou a zaujetím. I díky nim, mohou zvířata každý den pomáhat tam, kde je třeba.

Autor: Tomáš Pětník

hipo2