Fotka z roku 1919Nejprve k historii budovy – zámečku, kde ústav vznikl. Jejím nejstarším známým majitelem byl král Václav I., který zámeček daroval brněnskému měšťanu Schwarzovi. Od něho jej dostala v roce 1239 jeho příbuzná Herburga, představená kláštera augustiánek. Klášter vlastnil zámeček až do roku 1578, poté, až do roku 1773, byli majiteli brněnští jezuité. Po zrušení řádu připadl zámeček několikrát do soukromých rukou. Před první světovou válkou měla zámeček pronajata Královopolská strojírna, po válce jej koupila Moravská agrární a průmyslová banka. Dne 8. srpna 1919 přešel objekt s rozsáhlým anglickým parkem na popud Dr. Alice Masarykové do majetku Zemského spolku pro léčbu a výchovu mrzáčků na Moravě. Tento spolek měl velmi ušlechtilé cíle: pečoval o tělesně postižené děti a dospělé, kteří by ve svých vlastních rodinných a sociálních poměrech zůstali doživotně odkázáni na pomoc a milosrdenství jiných. Účelem spolku bylo poskytovat osobám přiměřené léčení jejich tělesných vad zároveň s individuálním, všeobecným i odborným vzděláním a výchovou, jakož i praktickým výcvikem pro vhodné povolání, které by jim zajistilo samostatnost v životě.

Do výboru spolku byly zvoleny významné osobnosti, jako např. magistrátní rada Otakar Jokl, MUDr. Vašek – chirurg a primář brněnské nemocnice, Milan Šilka – instruktor ministerstva sociální péče, Jan Chlup – učitel a další. Sotva třicetiletý Jan Chlup byl jmenován ředitelem ústavu.

Od vzniku samostatného Československa byla sociální politika nedílnou součástí politiky státní. Stát zajišťoval správu sociálního pojištění a částečně hradil výdaje s ním spojené, financoval některé oblasti sociální péče atd. Stát ale počítal s dobrovolnou sociální péčí a na některé dobrovolné organizace (například právě na spolek pro léčbu a výchovu mrzáčku na Moravě) přímo přenášel úkoly veřejné správy.

Sociální péče o tělesně postižené založená na spolkové bázi získávala prostředky v zásadě těmito způsoby:

  • ze státních subvencí
  • z nadace
  • z darů různých institucí
  • z vlastních aktivit (podnikatelská činnost, sbírky, loterie atd.)

Na Kociánce se od počátku prosazoval rodinný způsob života, vytvářely se skupiny dětí, které žily družným životem s vychovateli. Ředitel Chlup přísně dbal na výběr spolupracovníků, od nichž vyžadoval, aby klid, mírné veselí, důvěra a loajálnost proudily ústavem. Z etických hodnot pokládal za nejdůležitější osobní vlastnosti vychovatele – učitele, především srdce, vztah ke světu a citovou zralost.

Léčba svěřenců probíhala v nemocničním oddělení a byla velmi důležitou složkou úcvičná košíkářská dílnastavní péče. Kociánka sama organizovala řemeslný výcvik. Učňovské oddělení sestávalo z ústavních dílen oboru košíkář, soustružník, truhlář, zahradník a krejčí. Část svěřenců docházela do večerních kurzů k mistru hodinářskému, elektrikářskému, malířskému aj. V ústavu byla zřízena pokračovací škola pro učně.

Celková péče o tělesně postižené postupně začala vyžadovat zásadní rozšíření kapacity ústavu v Králově Poli. Koncem roku 1923 byla zahájena stavba nové budovy pro byty učitelů a mistrů a současně noclehárny chovanců. V dalších letech byla postavena hlavní část budovy pro cvičné dílny pavilon G, byla zřízena kuchyně, prádelna a v ústavním parku bazén.

V roce 1928 byl schválen rozsáhlý plán výstavby nazvaný „Maximální program k celkovému vybudování léčebných, výchovných a zaopatřovacích ústavů pro zmrzačelé v Králově Poli jako celozemského střediska ústavní péče o zmrzačelé.“ Základ budoucího ústavu mělo tvořit několik pavilonů, internátů, škol a pomocných budov, ústavní zahradnictví a hospodářství. Kvůli nejrůznějším překážkám bylo ale nutné původní návrh zredukovat, jeho název se změnil na „Minimální program“ a teprve v roce 1932 se začalo se stavbou prvních pavilonů. Stavba pokračovala velice rychle, protože již v prosinci téhož roku byl zkolaudován pavilon B (více informací ohledně architektury zde), v následujících dvou letech pavilony D, E a F.

 

Během druhé světové vstavba pavilon DEF č.2álky nebyl provoz ústavu přerušen, i když léta okupace přinesla problémy; nejen ekonomické. Bylo například nutné přebudovat katastr tělesně postižených, aby z něj byly vyloučeny osoby nepatřící do území Protektorátu, bylo nutné zřídit samostatnou poradnu pro německé tělesně postižené. Prakticky po celou dobu okupace musel ústav svádět boj o zachování statutu českého zařízení.

První týdny po skončení druhé svétové války znamenaly pro královopolský ústav zásadní změny. Byla vytvořena zaměstnanecká závodní rada, která jednak vyslovila nedůvěru řediteli Chlupovi, jednak požádala Zemský národní výbor v Brně o zveřejnění ústavu formou pozemštění. Výbor žádost schválil a v srpnu 1945 byl Zemský spolek pro péči o zmrzačelé v Brně od ústavu oddělen. V čele ústavu posléze stanuli Josef Šmíd, Josef Smetana, MUDr. Vlček, František Tichý, Dr. Karel Navara, MUDr. Stanislav David, František Trávníček, Dr. Stanislav Floriám, Mgr. Jiří Podlucký a nynější ředitel Mgr. Tomáš Komárek.

Největším ústavním podnikem se měla stát stavba tzv. Rooseveltovy nemocnice, ústavní nemocnice pro léčbu dětí postižených obrnou. Podnět k této akci dal americký krajanský spolek České národní sdružení, který stavbu také finančně podpořil. Projekt Rooseveltovy nemocnice však narazil na problém s rozšiřováním tehdejších Gottwaldových závodů (dnes Královopolská strojírna). Ústav přišel o své pozemky a smělý plán na stavbu nemocnice byl zmařen.

V roce 1949 byla dokončena přestavba zámku v Habrovanech a v roce 1952 výstavba rekreačního zařízení v Březejci. Habrovanská pobočka byla osamostatněna pod názvem Pracovní domov pro tělesně vadné.

V roce 1954 byla v ústavu, tehdy nazývaném Dětský ústav pro tělesně vadné, zřízena učňovská škola jako základní odborná škola po mládež vyžadující zvláštní péči. Smyslem této akce bylo sjednotit školní docházku chovanců, kteří dosud navštěvovali různé pokračovací školy v Brně. Administrativní potíže byly vyřešeny převzetím učňovské školy pod správu Průmyslové školy textilní v Brně.

plakat-maly

Při oslavách padesáti let existence ústavu byla z iniciativy tehdejšího ředitele Dr. Karla Navary v ústavním parku odhalena busta prvního ředitele Jana Chlupa. Tehdy již v ústavu pracovala dvoutřídní mateřská škola, deset tříd základní devítileté školy, šest tříd základní odborné školy, osmnáct tříd učňovské školy a Lidová škola umění. Další vzdělání dorostu zajišťovaly brněnské střední školy. V roce 1980 byla na Kociánce realizována psychologická a psychoterapeutická péče a ustanoveni dva ústavní psychologové. Bylo zřízeno střední odborné učiliště s osmi nově koncipovanými učebními obory a byl otevřen první ročník střední ekonomické školy pro tělesně postiženou a zdravotně oslabenou mládež. Poprvé byly vyzkoušeny tři diferencované formy ústavní péče o svěřence, a to celoroční, týdenní a denní.

Rok 2004 byl vyhlášen podruhé Rokem Kociánky. Prvé vyhlášení v souvislosti s 80. výročím založení Kociánky tématicky zapadlo do konceptu budování společnosti pro všechny. V roce 85. výročí založení Kociánky probíhaly oslavy souběžně s oslavami 85. výročí založení Masarykovy univerzity v Brně. S Katedrou speciální pedagogiky PedF MU jsme v dělné spolupráci realizovaly projekt Equal, který významnou měrou přispěl ke zkvalitnění procesu začleňování lidí se specifickými potřebami do intaktní společnosti. Vstupem do EU jsme si ještě naléhavěji uvědomili naší spoluzodpovědnost za proces socializace našich dětí a klientů a vytváření rovných podmínek pro seberealizaci občanů znevýhodněných vlivem nemocí, zdravotního postižení a sociálního stavu.